rudaSraz účastníků exkurze byl v 8 ráno u nádraží před restaurací KFC. Po zaplacení 280 Eur (platilo se v hotovosti na dřevo na kapotu dodávky na místě srazu) jsme byli rozděleni do dvou mikrobusů po 15-ti lidech. Naší skupině se hned od začátku začalo říkat Česko-Slovenská, jelikož jsme v ní byli 2 Češi, 5 Slováků, 7 Švýcarů a jeden Argentinec (ten si později vysloužil přezdívku „Selfíčkář“) a jako průvodkyni dostáváme Slovenku.
Cesta na hranice zakázané zóny trvala cca 2 hodiny. Po cestě jsme měli jednu zastávku na pumpě k dokoupení zásob, hlavně vody a jídla – do hotelu na oběd se dostaneme až někdy odpoledne.
Ke zpestření cesty nám byl promítán dokument Bitva o Černobyl, který považuji za jeden z nejlepších dokumentů o havárii a sám jsem jej viděl několikrát. Ještě dostáváme nějaké čtení o havárii, mapku oblasti, osobní gajgry a respirátor.
Průvodkyně veškerý výklad a instrukce k účastníkům hovoří v angličtině. Tvářím se, že s tím nemám problém a vše poslušně odkývnu (s tou angličtinou to opravdu nemám zas tak hrozný). Při nejhorším se jí přeci mohu zeptat v češtině, ne?
Při hraniční kontrole v Dytjatkách a vstupu do zóny to probíhalo jako na klasické celnici. Zákaz focení uniformovaných členů a kontrola pasů. Pas jsem ale nechal v batohu, který cestoval jiným autem, takže jsem musel počkat do jeho příjezdu a v hromadě zavazadel si vydolovat svůj pas. Naštěstí jsem nebyl jediný trouba s pasem v batohu…
Po kontrole totožnosti u oficíra s důležitým výrazem nám byla vysvětlena pravidla chování v oblasti, jejichž porozumění se musí potvrdit podpisem. Nesmí se např. vstupovat do budov, kouřit v otevřeném prostranství, nic ze zóny nevynášet atd. Podepisoval jsem celkem 2 papíry a už si přesně nepamatuji co na nich bylo… Snad se nejednalo o nějaké ukrajinské šméčko.
Formality jsou za náma a můžeme konečně pokračovat směrem k naší první zastávce.
ZÁLESÍ
První zastávkou je obec Zálesí. Před havárií v ní žilo přes 3000 obyvatel a dodnes se dochovalo pouze několik zděných budov.
Mikrobus zastavuje u krajnice hlavní silnice a já si říkám, co se děje? Tady nic není, jen samé stromy. Průvodkyně nás ale vyzývá k vystoupení a vede nás mezi stromy. Po několika krocích se objevují první domy. Navštěvujeme pouze obchod a kulturní dům. V kulturáku místy dokonce chybí kusy podlahy a od průvodkyně se dozvídám, že před časem se jeden turista dokonce propadl a zranil se. No, cestovní pojištění je člověku tady asi k ničemu a musí se dívat kam šlape.
Cestou zpátky k autu se zastavujeme ještě u nedalekého pomníku a čekáme na zbytek skupiny.
ČERNOBYL
Pokračujeme do města Černobyl, které je jediným trvale osídleným města v celé černobylské zóně. Žijí zde hlavně dělníci pracující v elektrárně a lidi, kteří se starají o chod zóny.
Zastavujeme na hranicích města u betonového monumentu a jelikož začíná silně pršet bylo rozhodnuto, že pojedeme do hotelu na oběd.
Hotel Desyatka je jediná možnost ubytování pro turisty v Černobylu a služby jsou zde velmi ucházející. Každé jídlo se skládalo z několika chodů a byl k dispozici i bar s alkoholem a kávou. Vše bylo velmi čisté a udržované. V koupelnách (2 koupelny na 4 pokoje) byl záchod, bidet a masážní sprchový kout – myslím, že jsem v něm zahlédl i rádio.
Po vydatném obědě a krátkém odpočinku pokračuje exkurze zastávkou u pomníku černobylské katastrofy. Pomník tvoří socha archanděla Gabriela na podstavci. Pod sochou se nachází betonová “mapa” zóny s body, kde každý jednotlivý bod představuje zaniklou obci.
Hned vedle pomníku je malý parčík, jehož cestu lemují cedule s názvy zaniklých obcí – celkem jich je 94.
Následuje opět nástup do mikrobusu a popojíždíme ke stále fungujícímu pravoslavnému kostelu. Mše se zde konají pravidelně jsou prý hojně navštěvované. Kostel byl původně dřevěný, ale po několika požárech se místní rozhodli, že jej udělají zděný.
Abych upřesnil jak probíhaly zastávky – na každém místě jsme dostali časový limit, kdy jsme se mohli volně pohybovat po okolí. Po jeho uplynutí jsme museli být zpět u dodávky a připravený k odjezdu na další místo. Bylo to hlavně proto, abysme se zbytečně nezdržovali u zbytečných (nezajímavých) míst a zbylo nám více času na atraktivnější zastávky. Přeci jen ani 2 dny nestačí na důkladné prozkoumání všech míst.
Další přesun vedl k výstavě vozítek, která sloužila k odstraňování trosek ze střechy havarovaného 4. reaktoru. Jsou zde vystaveny originály, žádné makety. Zvýšená radiace je důkazem.
Původně se používala dálkově řízená vozítka zahraniční výroby, ale díky vysoké radiaci na místě bylo jejich ovládání poruchové. Titul nejspolehlivějšího vozítka získal sovětský lunární modul. Bohužel, i ten měl ale mouchy a proto byl modul nahrazen “bio-roboty”. Každý z těchto dělníků byl vyslán pracovat na střechu, ale mohl na ní strávit jen několik vteřin. Mnoho mužů se na střechu podívalo několikrát a jako odměnu za svou práci dostal každý z nich finanční obnos a diplom.
Bylo vidět, že i zde si chystají na novou turistickou sezónu a všechna vozítka opatřili novým barevným nátěrem.
Dalším z mnoha pomníků je pomník padlým hasičům stojící přímo před hasičskou stanicí. Jako jeden z mála nebyl vybudován z darů či veřejných financí, ale hasiči si jej postavili za své peníze. Nechali na něj dát text: “Těm, kteří zachránili svět.” Pomník oslavuje statečnost hasičů, kteří jako první hasili požár v elektrárně bez patřičného vybavení.
KOPAČI
Cestou k elektrárně a do města Pripjať nás čeká ještě zastavení v obci Kopači. Obec se nacházela nedaleko od elektrárny a byla velmi silně zasažena radiací. Čekal ji tedy stejný osud jako ostatní obce – evakuace obyvatel (cca 1100), demolice budov a jejich následné zasypání, přežila jen školka a obecní úřad.
Školka byla našim hlavním cílem návštěvy této obce. Procházíme zarostlým dětským hřištěm, kde v trávě leží mrkající panenka (jedna z nejfotografovanějších panenek v zóně) a vcházíme do budovy. Místo působí velice depresivně, všude jsou poházeny hračky a dětské knížky. Raději se tu moc nezdržuji a jdu se k silnici podívat k pomníku rudé armády a čekám na odjezd do Pripjati.
