Cestopis Černobyl #4 – druhý den

Druhý den exkurze po černobylské zóně nás zavedl do vojenského prostoru Černobyl 2.


Po vydatné snídani (o několika chodech a dobré kávě) nasedáme opět do přistavených minibusů a vydáváme se na prohlídku bývalé vojenské oblasti Černobyl 2. Jednalo se o plnohodnotné město s veškerým vybavením (paneláky, obchody, školy, školky…). Žilo tu přes 1000 obyvatel, především vojáků, kteří obsluhovali přilehlý radar Duga.
Město bylo utajované a dokonce na starých mapách bylo vyobrazené jako dětský tábor (nebo tak něco). Celé území bylo oploceno a střeženo. Obyvatelům Pripjati tenkrát řekli, že radar je vlastně televizní anténa a všichni vojáci tam jezdí jen na rekreaci.

Ale zpět na do mikrobusu… Černobyl 2 je docela vzdálen od městečka Černobyl a hlavně je schován hluboko v lesích. Vede k němu nenápadná odbočka z hlavní silnice. Tak nenápadná, že ji minul i náš místní řidič. Cesta už má nejlepší léta za sebou, trochu to s náma hází (větší části osádky to po prohýřené noci nedělá dobře) a přiblužujeme se k našemu cíli.

Nejdříve nás čeká prohlídka města a až po té půjdeme k radaru. Procházíme vstupní branou a směřujeme rovnou do obytné zóny. Zdejší paneláčky jsou podstatně lépe vybavené než ty v Pripjati. Na chodbách jsou například umístěné trubky, kam obyvatelé házeli odpadky (nemuseli tak jít až ven k popelnicím) a v každé koupelně je “designový” topný žebřík.

Po prohlídce těchto budov se pěšky přesouváme k dětskému hřišti místní školky. Já si třeba ze školky pamatuju, že na zahradě byla nějaká ta prolejzačka, kolotoč a pískoviště. Tady děcka měla na hraní k dispozici třeba model stíhačky a rakety.

Hned vedle školky je škola, kterou můžeme prozkoumat i zevnitř. Teda, větší bludiště jsem dlouho neviděl. Nechápu, jak se tu tenkrát dalo orientovat. Raději se pohybuji jen v přízemí a prozkoumávám tak tělocvičnu, přilehlé sprchy, učebnu hudební výchovy a matematiky.
Tak jako ve škole v Pripjati, i zde je spousta naaranžovaných zákoutí s panenkami a sešity se zápisky.

Ze školy se po rozbité cestě vracíme zpátky ke vstupní bráně do areálu, kterou ale jen míjíme a jdeme k hlavnímu trháku dne – radaru Duga 3. Radaru se přezdívalo “Oko Moskvy” nebo “Datel” (kvůli specifickému zvuku, který vydával). Skládá se ze dvou částí, ta menší měří na výšku 100 metrů a na délku 250 m, větší anténa má na výšku 150 m a na délku 500 metrů. Napájen byl elektřinou z nedelaké jaderné elektrárny a už od svého spuštění vykazoval spoustu chyb. Proto byl v roce 1985 soudruhy modernizován, ale kvůli havárii v elektrárně musel být radar odpojen.

Dalším objektem, který navštevujeme, je dlouhá budova obsluhy radaru, která kopíruje délku celé antény. Z této budovy vstupujeme do tréninkového centra s nejtajnější místností v celém areálu. Já bych za nejtajnější místnost považoval řídící středisko a ne tréninkové… Ale takhle nám to bylo řečeno. V tréninkové místnosti byl velitelský pultík, spousta počítačů a hlavně obrázky všech nepřátelských raket té doby.

Tímto místem naše návštěva v Černobylu II končí a vracíme se zpátky na hotel na oběd. Od agentury dostáváme každý 5 pohledů (jeden můžeme dokonce i poslat) a pamětní tričko. Po obědě vyklízíme pokoje, balíme si věci (už se sem totiž nevrátíme) a přesouváme se na prohlídku chladících věží 5. a 6. reaktoru.

Po kolejích se dostáváme k rozestavěným věžím, které tu už takhle stojí přesně 30 let. Na jejich vrcholech jsou dodnes původní lešení, která už pomalu chátrají a padají na zem. Naštěstí se tak v naší přítomnosti nestalo a tak jsme se mohli kochat tou monumentální stavbou. Průvodkyně nám ukázala jedno z nejnovějších a zároveň i nejhezčích graffiti v celé zóně.

Naše exkurze v černobylské zóně se pomalu uchyluje ke konci. Než projdeme výstupní radiační kontrolou navštěvujeme ještě kolchoz v Kopači a vrakoviště.

Zanechte komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Powered by themekiller.com