Cestopis Černobyl #3 – první den, část druhá

Ve druhé části tohoto povídání o exkurzi v černobylské zóně Vás zavedu do města Pripjať a do blízkosti jaderné elektrárny a nově budovaného sarkofágu.

ELEKTRÁRNA

Než dojedeme k elektrárně, zastavujeme ještě u místní pláže. Nešlo přehlédnout velkou haldu odpadků, hlavně pet lahví a několik ohnišť. Lidé, kteří do zóny přicházejí neoficiální cestou, zde totiž velmi rádi táboří a popíjejí.

Po liduprázdné hlavní silnici se přibližujeme k elektrárně. Už z dálky jsou vidět nedostavěné chladící věže 5. a 6. reaktoru. Zastavujeme u prvního foto fleku hned naproti rozestavěných reaktorů a na dohled on nového sarkofágu.
Stavba chladících věží a nových reaktorů pokračovala ještě nějaký čas po havárii než soudruhům došlo, že opravdu nemá cenu v tom pokračovat. Ponechali tam veškeré vybavení včetně jeřábů a šli domů…

Nasedáme do mikrobusu a objíždíme elektrárnu zprava směrem k prvnímu reaktoru. Zastavujeme u kolejí a průvodkyně vytahuje bochníky chleba, že nám něco ukáže. Kráčíme za ní přibližně po poloviny železničního mostu nad vodním kanálem kde začne házet do vody velké kusy chleba. Chvíli se nic neděje a najednou se objeví obrovská huba a ten kus chleba spolkne jako malinu. Jedná se o místního mazla, sumce Geňu. Nepohrdne prý ani kuřátkem.
Spousta lidí si na internetu myslí, že takto velká ryba v zóně je díky radiaci nějak zmutovaná či co. Ano, díky radiaci se nesmí chytat a jíst a proto může v klidu a neohroženě růst.

Po železničním mostu se vracíme k náměstíčku před hlavním vstupem do elektrárny, kterému vévodí socha Prométhea. Z této strany se elektrárna fotit nesmí, jelikož se stále jedná o strategický vojenský objekt. Výroba elektřiny byla tenkrát až na druhém místě, hlavním produktem bylo plutonium k výrobě jaderných zbraní.
Nevím jestli je to z přiložených fotek viditelné, ale celé okolí elektrárny je velmi dobře udržované a čisté.

Opět následuje přesun mikrobusem, tentokrát až před samotné místo výbuchu. Ještě v autě dostáváme příkazy z jakého úhlu a co můžeme fotit a až potom jsme vypuštěny před havarovaný 4. reaktor a nový sarkofág.

V klidu si fotím pomník s reaktorem v pozadí a vidím jak nás pozoruje voják se samopalem. Argentinec vedle mě nastavuje mobil na svoje klasické selfíčko, ale zřejmě zaujal špatný úhel a během okamžiku měl u sebe zmiňovaného vojáka. Ten se mu snaží vysvětlit, že novou budovu mezi reaktorem a sarkofágem fotit opravdu nesmí.  Alespoň nějaké zpestření pro tento den…

Radiace na tomto místě je poněkud vyšší než na místech, kde jsme se doposud pohybovali. A je to znát… Začíná mě celkem bolet hlava. Není to nic hrozného, ale fotím si ještě Archu (nový sarkofág a zároveň i největší pohyblivou stavbu na světě) a pomalu se přesouvám na parkoviště k mikrobusu.

PRIPJAŤ

Při vstupu do města se musí projít oficiálním checkpointem. Tentoktrát se žádná extra kontrola nekonala, jen vylezl děda s cigárem u huby, mávnul na řidiče a pustil nás do Pripjati.

První zastávka: Nemocnice. O nemocnici se říká, že ve sklepeních se dosud nacházejí obleky hasičů, kteří jako první zasahovali v elektrárně.
Hned před vstupem stojí gynekologické křeslo a několik dalších instrumentů. Foťáky cvakají o sto šest a i přes to, že v Pripjati je zákaz vstupu do budov, vstupujeme dovnitř. Naskytne se nám tak možnost objevovat různá zákoutí jako jsou čekárny, operační sály, ordinace a pokoje lékařů.

Po prohlídce nemocnice pokračujeme pěšky džunglí po vyšlapané pěšině. Ta nás zavádí ke Kafé Pripjať s přístavištěm. Všímám si automatů na pití a průvodkyně mi vysvětluje jejich funkci. V každém automatu byly k dispozici dva kelímky. Po zvolení vybraného nápoje se jeden kelímek naplnil, odebral se z přístroje a mohl se vypít. Mezitím si člověk ve frontě za vámi mohl také nechat naplnit druhý kelímek a vy po vypití svého jste kelímek umyl a vrátil zpátky. A takhle furt dokola…

Pokračujeme dále zarostlým městem. Začíná celkem dost pršet a tak se schováváme u vstupu do kina Prometheus. Švýcaři se hrnou dovnitř jako pominutí a já si raději prohlížím úchvatné mozaiky zdobící fasádu budovy. Nechtěl bych ji pokládat…

Déšť pomalu ustal a tak vyrážíme k centrálnímu náměstí. Už z dálky slyšíme, že je v hotelu Polesí celkem rušno, že by bylo otevřeno? Ale ne, to jen jiná skupina turistů dělá bordel a tak se zde moc nezdržujeme a míříme opodál k největší atrakci města – k lunaparku.

Autodrom, kolotoče a ruské kolo, nejfotografovanější fleky široko daleko. Dostáváme celkem dlouhou dobu na podrobné prozkoumání a dozvídáme se něco o historii. Třeba o ruském kole se traduje, že nikdy nebylo v provozu.
Ano, nikdy nebylo v provozu, ale existuje prý fotografie ze zkušebních jízd. Zní to logicky, když se něco takového postaví, tak se to přeci taky musí odzkoušet, ne? Takže ruské kolo se minimálně jednou točilo.

Začínám být celkem utahanej, už dlouho se pohybujeme pěšky a bolest hlavy nepřestává. Čekají nás už jen poslední zastávky a pojedeme na hotel. Pěšky se od lunaparku dostáváme k místnímu fotbalovému stadionu. Teda, že stojíme na stadionu se dozvídáme později. Jsme totiž uprostřed lesa a průvodkyně nám oznamuje, že zrovna stojíme na bývalém pažitu fotbalového stadionu. Až po upozornění si mezi stromy všímám hlavní tribuny.

Skrz bývalou vstupní bránu s turnikety se dostáváme ven ze stadionu a směřujeme k bazénu. Jako bazén to tedy nevypadá, protože první místnost, kterou se musí projít po vystoupání schodiště, je tělocvična. Palubovka už je v hodně špatném stavu a tak člověk musí být na pozoru kam šlape. Ještě projít nějakou technickou místností a ve dveřích se objevuje velká prosklená hala s vypuštěným bazénem a skokanským můstkem. Dříve se tu pořádaly plavecké závody a nějaká ta mistrovství. Bazén byl prý napuštěný a funkční až do roku 1998!
Ještě než vycházím ven z budovy, tak musím prozkoumat dámské sprchy a šatny. Nikdy se mi taková příležitost už asi nenaskytne a zjišťuju, že to uvnitř vypadá jako v pánských.

Po prozkoumání bazénu je na řadě jedna z místních základních škol. Jedna z jejich místností po havárii sloužila jako odkladiště pro plynové masky. Netroufám si odhadnout kolik jich zde leží, ale je jich opravdu dost.
Škola je poměrně rozlehlá a nechápu, jak se tu tenkrát mohla děcka orientovat. Já se raději pohybuju jen v přízemí (nechci se přeci ztratit) a navštěvuju několik učeben.
Pár tříd je naaranžovaných pro fotografy – lavice jsou úhledně srovnány do řad nebo je třída zcela vyklizena a uprostřed stojí jedna lavice s panenkou.
Také se pozastavuju nad kvalitou sešitů a učebnic. Jak může sešit vydržet 30 let v místnosti bez oken a mít stále čistě bílé stránky? Když si prohlížím nějaký sešit, tak to prostě vypadá, jako by byl poslední zápisek včera.

Konečně se zas přesouváme mikrobusem, tentokrát k místní policejní stanici. Ta prý nebyla ve městě ani zapotřebí. Kriminalita byla tak nízká, že policajti řešili jen nějaké opilecké výtržnosti.
Na dvoře stanice jsme upozorněni na auta nacházející se na střeše garáže. Prý je tam dal někdo při vyklízení oblasti po výbuchu, aby zůstala jako památka. Jenže i na Ukrajině umějí zloději obsluhovat žebřík, a tak z aut na střeše zbyla jen torza.

Hned přes ulici od policie byla stanice hasičů a zároveň i naše poslední zastavení v Pripjati. Hlava mi tak už tak třeští, že jí rychle proběhnu. Zajímá mě, jestli tu mají tu striptérskou tyč na klouzání. Nemají.

Už je pomalu čas se s Pripjatí rozloučit a vrátit opustit jí. Cestou zpátky do hotelu v Černobylu musíme projít radiační kontrolou a až po jejím úspěšném absolvování můžeme teprve pokračovat dál.
Zastavujeme se ještě v obchodě, abysme si koupili vodu na druhý den a nějaké pitivo na večer. I já si něco koupil, ale po večeři mi z té bolesti hlavy bylo tak zle, že jsem si šel celkem brzy lehnout a spal.

Zanechte komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Powered by themekiller.com